Izolační nemocnice (100 let)
Dne 18. března 1920 u příležitosti sedmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka
V březnu letošního roku uplynulo sto let od otevření izolační nemocnice v Kopřivnici. V provozu byla krátce a jediné, co po ní zůstalo, je místní pojmenování „Špitálky“, dnes známé již jen mezi pamětníky.
Poprvé se o zřízení nemocnice hovořilo v prosinci 1907 u příležitosti blížícího se šedesátého jubilea panování císaře Františka Josefa I. Náklady byly ovšem natolik vysoké, že ani vozovou továrnou přislíbený příspěvek padesát tisíc korun stavbu nerozhýbal. Po tříletém úsilí padl návrh požádat o propůjčení některé z továrních budov, případně zřídit nemocnici v bývalé četnické stanici.
Změnu přinesla až první světová válka. Továrna se tehdy dostala pod vojenskou správu a její produkce se zaměřila výhradně na válečný průmysl. Pracovalo zde více než čtyři tisíce dělníků a na jedenáct set válečných zajatců. Hromadné ubytování, příhodné pro šíření infekčních chorob, s sebou neslo hrozbu epidemie, která by vyřadila velké množství těžko nahraditelných pracovních sil. A proto továrna v roce 1917 vybudovala v polích mimo zástavbu poblíž silnice na Závišice infekční barák č. p. 397. Dvaapadesát metrů dlouhá přízemní stavba se čtyřiceti lůžky, kuchyní a skladištěm se nacházela v zahradním areálu na dnešní ulici České.
Po válce pozbyla izolační nemocnice pro továrnu význam. Naopak vzrostla potřeba budování zdravotnických zařízení v civilním sektoru. Touto otázkou se mimo jiné zabývala obecní rada v poválečném programu rozvoje Kopřivnice. Také nadřízené úřady žádaly založení nemocnice pro Kopřivnici a širší okolí. Nejprve chtěla obec továrně platit za péči o nemocné, následně měla v úmyslu nemocnici pronajmout a provozovat ji vlastními silami. Nakonec správa vozové továrny v čele s Leopoldem Paschingem darovala Kopřivnici izolační nemocnici u příležitosti uctění památky sedmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Nemocnice byla slavnostně předána do obecní správy dne 18. března 1920. Personál tvořil lékař, ošetřovatelka, kuchařka, noční hlídač, donašečka potravin a dezinfikátor.
Na financování provozu, jehož roční náklady činily zhruba čtyřicet tisíc korun, se měla podílet také okolní města Příbor a Štramberk, společně s přibližně desítkou přilehlých obcí. Dohoda však nikdy nebyla naplněna a financování zůstalo pouze na Kopřivnici. Posledním pokusem o udržení nemocnice byla marná snaha o její převzetí státem. V prosinci 1920 dostal personál nemocnice výpověď, až na kuchařku a ošetřovatelku. Pro potřeby místních obyvatel zůstala jen jedna izolační místnost. Ke konečnému uzavření nemocnice došlo 30. listopadu 1922 a následně v objektu nemocnice vznikly malé nájemní byty pro staré a sociálně slabé občany. V roce 1926 se Kopřivnice připojila k epidemické nemocnici v Zábřehu nad Odrou, kam odesílala k léčení své nemocné.
Nutno podotknout, že nezdařený projekt vlastní nemocnice byl patrně jediným, který z poválečného programu rozvoje Kopřivnice nevyšel. Městys se v nové republice snažil všestranně rozvíjet, počínaje zásobováním, přes elektrifikaci až ke zřízení obecní knihovny. Vše s cílem zajistit úroveň občanské vybavenosti potřebnou pro povýšení Kopřivnice na město.
Ondřej Šalek,
Muzeum Fojtství
