Vzpomínka na Ivana Polívku

V lednu tohoto roku nečekaně zemřel kopřivnický fotograf Ivan Polívka.

„Jednoho ruďasa a krátký sparty. Tady to je, pane, za sto pade.“

Novinový stánek na Školní ulici se stal pro mnohé z místních legendárním. Vedl jej, tedy s vydatnou pomocí své manželky, svérázný chlapík, který se u Kopřivničanů zapsal na několikero způsobů – jako celoživotní tatrovák, trafikant, v poslední době vyhledávaný pamětník, ale především jako fotograf. Ze všech, kteří se v posledním půlstoletí pokoušeli v Kopřivnici fotografií zabývat, proslul Ivan Polívka nejvíce. A jeho práce byla také v posledních letech nejvíce zhodnocena.

Ivan Polívka se narodil v roce 1940 v Praze a jako mnoho jiných přišel do Kopřivnice kvůli Tatře. Tedy lépe řečeno přišel zde jako čtrnáctiletý kluk do prvního ročníku zdejší průmyslové školy. Po maturitě v roce 1958 nastoupil do Tatry, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. V Kopřivnici se oženil a s městem srostl jako málokdo. To se koneckonců odrazilo i v jeho fotografické práci.

K fotografii se dostal záhy po svém příchodu do Kopřivnice. „Vyučil“ se ve Fotoodboru Závodního klubu ROH, jehož aktivním členem byl až do začátku devadesátých let, kdy byl Závodní klub postupně zrušen. Takřka každý Kopřivničan znal jeho fotografie ze stránek Tatrováku, pro který dělal jednoho z „fotoreportérů“. S aparátem v ruce jej tak bylo vidět při nejrůznějších sportovních kláních, zaznamenával kulturní události, fotil spolkové i školní akce, svatby, oficiální i každodenní život ve městě. Byl klasickým dokumentaristou, umělecké fotografie se dotýkal snad jen, když přesvědčil některou z dam k fotografování portrétu či aktu.

Nejzásadnější částí Polívkova fotografického díla jsou bezesporu jeho časosběrné snímky nejrůznějších koutů Kopřivnice, ulic, uliček, budov, sídlišť, parků a jejich proměn, kterých bylo v průběhu jeho života více než dost. Především díky Ivanu Polívkovi máme soustavně zaznamenánu proměnu původní „vesnické“ Kopřivnice ve vzorové socialistické město, ve kterém vlastně, s malými obměnami, žijeme dodnes. Jeho pohled ale nebyl nezaujatý, ani ve fotografii si nebral servítky, kriticky poukazoval na zanedbanost města, stinné stránky života v něm. Jediné, co se mu paradoxně zaznamenat nepodařilo, byl areál automobilky, ve které celý život pracoval. Prý aby se neobohatil.

Pro Polívkovu fotografii byly typické dvě věci – především věrnost černobílé škále. „Mně vždycky ta barevná fotka lezla hrozně strakatá,“ říkával. A pak taky důraz, který kladl na řemeslnou stránku svých snímků. „Hlavní je poctivé řemeslo a ne si hrát na nepochopeného umělce.“

V posledních letech se nechal několikrát přesvědčit, aby ukázal své snímky veřejnosti. Prostřednictvím výstavy v Muzeu Fojtství, kalendáře, dokumentárního filmu. Byl rád, že jeho práce nezapadla, ale příliš si ze své „oblíbenosti“ nedělal. Do poslední chvíle zůstal svérázným kritikem poměrů, které komentoval s humorem i jemu vlastní štiplavou upřímností. I proto se každá cesta pro noviny do stánku na Školní ulici stala pro mnohé malým svátkem.

„Tak co to bude, kluci? Dvě žvejky se supermanem? Tak každej deset korun. Ahoj.“

Pavel Dvořák