Umění v ulicích Kopřivnice
Ve spolupráci s Kopřivnickými novinami Vám v dalších týdnech chceme představit výtvarné realizace, které vznikly v ulicích města Kopřivnice v 60., 70. a 80. letech 20. století. Dnes začínáme úvodním textem, který Vám představí celou problematiku...
Výtvarné umění, architektura a veřejný prostor k sobě měly vždy blízko. Ať už mluvíme o barokních sochách světců, rozesetých po krajině, o pomnících padlým vojákům či o sochařské výzdobě historizujících budov z 19. století. Tento druh výtvarné tvorby však u nás svého rozkvětu dosáhl po druhé světové válce, úžeji pak především v 60., 70. a 80. letech, kdy pevnou součástí výtvarné práce bylo její začleňování do projektů investiční výstavby. Prakticky každý z nás, ať žijeme kdekoli v republice, denně prochází okolo nejrůznějších mozaik, soch, plastik, reliéfů a nepřeberného množství dalších výtvarných realizací, jejichž prvořadým účelem byla estetizace veřejného prostoru v tehdy mohutně se rozvíjející socialistické výstavbě.
Ani Kopřivnice není v tomto ohledu výjimkou. I zde vznikly více než tři desítky děl nejrůznější kvality, z nichž sice většinu, jaksi automaticky, považujeme za pevnou součást veřejného prostoru, ale málokdo z nás jim přisuzuje vyšší uměleckou či estetickou hodnotu. I díky tomu už některé z nich (a mnohé zcela zbytečně) zanikly, jiné jsou v dezolátním stavu a osud ostatních je více než nejistý.
Kopřivnice se od 60. let 20. století proměňuje velmi živelným tempem, což souvisí především s mohutným rozvojem výroby ve zdejší automobilce. S příchodem nových zaměstnanců se před představiteli města i podniku otevřela naléhavá otázka bytové výstavby a s ní spojené celkové proměny obce vesnického charakteru v moderní socialistické město, ve kterém má své nezastupitelné místo i výtvarné umění. Nejtypičtějším a zároveň nejviditelnějším zástupcem tohoto druhu je bezesporu monumentální mozaika Vlastislava Holuba nazvaná „Rozvoj Kopřivnice“, umístěná v roce 1979 na budovu obchodního centra na pěší zóně. Ve městě se však nacházejí i mnohé další artefakty, sochy, keramické reliéfy, kovové plastiky. Mnohé z nich zdobily i prostory tzv. poloveřejné, učiliště, obřadní síň, kancelář podnikového ředitele Tatry, obřadní síň městského hřbitova. A u některých si většina z nás ani neuvědomí, že jejich návrh realizoval výtvarník (např. znak pramene na budově prodejny Tatrovanka). Autoři těchto děl, jak se budete moci přesvědčit, patřili v drtivé většině případů k akademicky vzdělaným výtvarníkům, mnozí z nich jsou dokonce počítáni mezi nejvýznamnější zástupce svého oboru v daném období.
Po roce 1989 se situace v souvislosti s péčí o veřejný prostor radikálně proměnila. V posledních třiceti letech jsme bohužel v mnoha ohledech přestali o společné prostředí, které nás ve městech obklopuje, jakkoli pečovat. Týká se to nejen vzhledu a funkčnosti budov, ulic, náměstí či parků, ale také přítomnosti prvků, které nám mají pobyt ve městě ozvláštňovat a zpříjemňovat. Zcela jsme rezignovali na myšlenku, že některé prvky veřejného prostoru by mohly mít i jinou než utilitární a praktickou funkci. Nezbývá než doufat, že nastupující generace těch, kteří se budou o rozvoj města starat, se pokusí budovat nejen Kopřivnici funkční a účelnou, ale také Kopřivnici hezkou a příjemnou k životu.
V dalších číslech Kopřivnických novin vám chceme dát nahlédnout do knihy, kterou Lašské muzeum k tomuto tématu připravuje, a seznámit vás s jednotlivými výtvarnými díly, která jsou či byla v kopřivnických ulicích přítomná. Rádi bychom také, aby tato díla vešla v obecnější známost a aby se snad do budoucna zabránilo jejich další necitlivé devastaci. Krom nesporné estetické hodnoty jsou totiž, ať se nám to líbí nebo ne, přinejmenším důležitými svědky doby, ve které vznikly.
Pavel Dvořák
